Propuštění členů rodiny a zbloudilých duší

Na Vánoce jsem zažila velký aha moment. Už několik let musím slavit Vánoce s rodinou, protože máma stále opakuje „co když jsou to dědovi poslední vánoce?“ Od babiččiny smrti, kterou nikdo nečekal, je tomu už 7 let a přesně 7 let, tuhle větu poslouchám. Po cestě k rodičům mi v autě došlo, že naši o tom sice mluví, ale ani jeden dědu ve skutečnosti pustit nechce. Já dědu pustila už loni, na šamanské cestě. Tenkrát mi došlo, že děda čeká na potomka. Teď už vím, že to nebylo jen mnou.

Dneska, v 98 letech, bych byla radši kdyby se děda už netrápil. Nemá cit v rukou, běhá od doktora k doktorovi, má problémy se srdcem, několikrát už upadl, stále je zimomřivý, mluví nesouvisle… ale přes to všechno je tvrdohlavý a stále se snaží něco doma dělat. Naši ho do domova pro seniory nedají a ani to nikdo z nás ve skutečnosti nechce.

To, co mi došlo bylo. Že naši by si měli aspoň v duchu říct, že dědovi dovolují odejít.

Jak by to mělo probíhat? Zavřete si oči a představte si osobu, kterou potřebujete pustit. Prohlédněte si tu osobu, uvědomte si její stáří, věk, stav těla… A v duchu, nebo i nahlas, mu/jí řekněte: Já tě pouštím! nebo Propouštím tě z tohoto světa, můžeš jít dál.

Dovolte si to, rozlučte se. Může dojít i na slzy, to je v pořádku. Rituál je dobré po nějaké době zopakovat. Doporučená doba na propouštění je úplněk nebo ubývající měsíc.

O úplňkové noci můžete člena rodiny nebo zbloudilou duši nakreslit na papír, napsat o koho se jedná a papír venku (v měsíčním světle spálit). Popel pak necháme, živly se o něj postarají.

Smrti se nemáme bát, máme ji přijmout do svého života. Je součástí naší cykličnosti. Smrt je v koloběhu Země archetypem zimy. Něco musí zemřít, aby se nové narodilo.